O práci ředitele s ředitelkou knihovny

Sdílet

Knihovna Jiřího Mahena vznikla v roku 1920 a je největší veřejnou městskou knihovnou na Moravě a druhou největší v České republice. V brněnských městských částech má momentálně 28 poboček a za rok se v nich registruje okolo 40 tisíc čtenářů.

Této moderní a úspěšné knihovně „velí“ energická paní ředitelka, Ing. Libuše Nivnická, která nám hezky popsala práci pro knihovnu i starosti a slasti „velitele“.

Jak jste se dostala do této funkce, je potřeba knihovnické vzdělání?

Do Knihovny Jiřího Mahena jsem nastoupila jako ekonomka. Na vyhlášené výběrové řízení mě vlastně upozornila moje tehdejší šéfová. Byla to šéfová s velkým "Š". Na rozmyšlení jsem měla pouze pár hodin. Znamenalo to opustit jistou pozici a udělat velký krok do neznáma. Udělala jsem ho a nikdy nelitovala. Byl to krok z velké geofyzikální firmy do světa zcela jiného. V knihovně jsem rovnýma nohama skočila do vedení všech ekonomických, ale i technicko-provozních záležitostí spjatých s chodem organizace. Učila jsem se za pochodu a opět měla štěstí na skvělé kolegyně včetně tehdejší ředitelky. Byla to právě ona, která mne po několika letech spolupráce oslovila s myšlenkou ucházet se o post ředitelky. Byla to pro mne velká pocta i výzva. Ve výzvě jsem uspěla. Rada města Brna mne jmenovala ředitelkou. Vstoupila jsem do nového zaměstnání s respektem ke všem mým předchůdcům a tomu, kam knihovnu dovedli, i s jasnou představou, jak a kam chci knihovnu vést dál já. Stála jsem v čele týmu, ve kterém byly mnohem zkušenější kolegyně a já si měla vydobýt jejich respekt. Nebylo to vždy snadné, ale postupně jsem cítila, že věci i vztahy fungují.

Jaké vlastnosti by měl mít správný ředitel, máte s něčím problém nebo zvládáte vše levou zadní?

Nechci dávat návody na vlastnosti správného ředitele, ale napíšu, čím se řídím já. Nedávno jsem dostala otázku, co mne trápí jako manažera. Možná překvapivě jsem odpověděla, že skoro nic.

Není to výraz nějakého manažerského klídečku. Ba naopak. V příspěvkové organizaci nikdy nežijete v nadbytku, ekonomické pohodě, jistotě. A to vás naučí být vytrvalý, urputný, vynalézavý, nevzdávat se. V kritických chvílích musím být rozhodná, pro ostatní zároveň zklidňujícím prvkem, rozdávat sílu, nastínit další cestu. Velmi často je to na úkor mé vlastní energie, kterou si naštěstí mohu dobýt u mého manžela i celé rodiny. Důležité je také umět se s ostatními kolegy radovat z dosaženého úspěchu, osobně však neupadnout do sebeuspokojení. Mám v sobě zakotveno, že neustále hodnotím, zda jsem to či ono nemohla udělat lépe. Přesto ale jasné vize mám a jsem člověk, který si nikdy nemyslí, že má hotovo.

Co všechno musí splnit uchazeč o pracovní místo v knihovně?

Máme v knihovně několik mladých schopných lidí, kteří byli přijati výlučně díky svým schopnostem a tomu, že neseděli doma na zadku a na úřadu práce. Například: absolventka středoškolačka, po škole vedená na Úřadu práce, projevila zájem jít k nám na bezplatnou praxi. Dnes je asistentka ředitelky. Nebo: studentka, letní brigáda, pak dobrovolnická práce, dále práce na DPČ, dnes pracovní smlouva a k tomu dál studuje. A dokonce i zaměstnanec přijatý na dobu určitou ve spolupráci s agenturou podporující zaměstnávání hendikepovaných, má dnes u nás trvalý pracovní úvazek.

Jinak standardně vypisujeme výběrové řízení, kde jsou pro jednotlivé pracovní pozice vypsány kvalifikační požadavky, měkké dovednosti a další požadavky. Vždy je však důležitý osobní pohovor, pro některé pozice musí uchazeč přinést i splnění konkrétního úkolu. Rádi dáváme příležitost i absolventům bez praxe, stejně jako uchazečům ve věku, o kterém se říká, že už jsou těžko zaměstnatelní. Pracovitého člověka s chutí se učit zkušený personalista zpravidla při osobním pohovoru pozná. Jsme organizace, kde pracuje kolem 90% žen, většina z nich mladých maminek s rodinami. Jako firma se v tomto směru chováme proaktivně a jsme také držitelem certifikátu Slučování rodinného a pracovního života. Chceme-li od každého skvělý stoprocentní výkon, ctění firemní kultury, pak musíme jako zaměstnavatel nabídnout také různé možnosti - zkrácená pracovní doba, homeworking, pružná pracovní doba aj. Je však třeba vědět, že v knihovně je také otvírací doba do 18, v ústřední knihovně do 20 hod a pracuje se též v sobotu. Proto při výběrových řízeních zcela otevřeně a nekompromisně sdělujeme, co očekáváme a co lze očekávat od nás.

Jaká je Vaše pracovní doba, můžete si přijít a odejít kdy chcete?

Pracovní doba, to si můžete vybrat. Dle zákoníku práce 40 hod. týdně, dle vlastního přístupu tak trochu nepřetržitě. Starosti si v hlavě nosíte domů – skutečně vypnout se mi podaří většinou až po několika dnech dovolené. Spousta dobrých nápadů mne napadá časně nad ránem a spolupracovníci už si zvykli, že jim rozesílám maily s úkoly kolem čtvrté až páté hodiny ranní. Jinak u nás využíváme institut pružné pracovní doby, takže do kanceláře přicházím zpravidla kolem deváté, odcházím ovšem až kolem šesté večer. Když jsou různé oficiální kulturní akce pro veřejnost a partnery, tak také třeba v deset večer. Celkově je to tak, že svou práci musím odvést bez ohledu na to, kolik času tím strávím. Řediteli se žádné přesčasy neplatí :-).

Co vše máte jako ředitelka na starosti?

Dalo by se říct jednoduše vše. V obrázku jednoho dne si můžete představit rozhodující jednání se zřizovatelem, tedy třeba s primátorem města, o budoucí investici do výstavby nové pobočky, přes jednání s vedoucími o využití nových technologiích ve službách, překládání nejrůznějších dokladů kontrolním orgánům až třeba po vyslechnutí našeho návštěvníka, že na WC nebyl toaletní papír. Hned vzápětí se musím ponořit do připomínek státní kulturní politiky či navrhovat pasáže do celostátní koncepce rozvoje knihoven do roku 2020.

Je práce ředitelky v něčem kreativní?

Ve všem.

Každá situace, kterou den přinese, svým způsobem vyžaduje kreativní přístup. Téměř nic se nedá řešit podle zavedené šablony. Například porada vedení. Má sice svůj ustálený program, konkrétní témata k řešení. Ale co nálada zúčastněných... Většinou se dá již v prvních minutách odhadnout, jak jsou přítomní naladěni. Věcně, konfrontačně, přátelsky? Mám před sebou tým, který vyžaduje můj kreativní přístup jak danou situaci zvládnout, co z ní vytěžit, zmírnit vášně, hádky odvrátit a při tom projednat vše, co je nutné. Pokud pod tímto někdo nevnímá kreativitu, pak jsou zde jiné projekty. Například netradiční marketingové kampaně, noční programy pro dospělé i děti až po vizi Open air knihovny, knihovny v bývalé káznici, či projektu Knihovna v tramvaji - tramvají do knihovny, za který jsme získali první místo v mezinárodní marketingové soutěži.

Někdy je potřeba se se zaměstnancem i „rozloučit“. Jak k tomu přistupujete?

Je to vždy složitá otázka. Zažívám v zásadě dvě situace. Jedna tehdy, kdy výkon pracovníka není uspokojivý a chceme, aby odešel. Jako zaměstnavatel ctíme zákoník práce a ve vazbě na něj zjistíte, že zaměstnance, který neodvádí svou práci náležitě, avšak zásadním způsobem nic neporušuje, není tak snadné propustit. Druhý případ, který jsem naštěstí masivně zažila jen jednou, je nucené propuštění pod tlakem nepříznivé ekonomické situace. I když jsme se snažili postupovat sociálně citlivě, šlo vždy o komplikované emotivní situace. Těchto nepopulárních a složitých rozhovorů jsem se vždy účastnila osobně. Naštěstí jsme v období ekonomické stabilizace některým mohli opět učinit nabídku zaměstnání. Část lidí se skutečně vrátila a věřím jim, že práce v knihovně je jejich život.

Jaký vztah máte ke knihám?

Knihy jsou součástí mého života a nemá to nic společného s tím, že pracuji právě v knihovně.

Knihy mne obklopují od dětství a některé mne poměrně zásadně ovlivnily. Dodnes v srdci nosím Špalíček veršů a pohádek a především Trnkovy ilustrace, kde se pro mě Květuščina zahrádka stala předobrazem mé vlastní s láskou budované zahrady. V dospívání jsem se slzami v očích prožívala různé "zvířecí příběhy", stejně tak jako tragické příběhy vojáků a samozřejmě osudové lásky.

Knihy provázely i mé prvé zamilované chvíle a s manželem si dodnes občas nahlas předčítáme. Ráda mám historické tituly i příběhy s lidským rozměrem. A jak se smíchem ráda říkám - v knihách prostě ležím. To proto, že téměř výlučně čtu večer v posteli, u knihy usínám a málokdy ji stihnu spořádaně odložit.